V časopise Bojová umění vyšel zajímavý rozhovor se sifu Jiřím Holáněm. Přinášíme jeho kompletní přepis:
Tradiční čínská bojová umění neodmyslitelně patří do „rodiny“ válečnických systémů. Je škoda, že o této problematice poslední dobou v našem časopise moc článků nevychází. Snažíme se tento malý nedostatek napravit, a proto jsme připravili rozhovor s hlavním představitelem brněnské školy Hung Gar Kuen panem Jiřím Holáněm.
Prosím o malé představení tvé osoby (jméno, povolání a cvičení) a tvojí školy/klubu.
Jmenuji se Jiří Holáň, před lety jsem přišel do Brna kvůli studiu a už jsem tady zůstal. Mám za sebou ekonomku a částečně v tomto oboru i pracuji. Bojovým uměním jsem se začal zabývat už na základní škole. Začínal jsem s karate, od střední školy se věnuji čínskému Kung-fu. Pro svého bývalého Kung-fu učitele jsem v Brně rozjel školu, po neshodách ohledně jejího směřování fungujeme od roku 2005 samostatně.
Podrobnější info o tvých hlavních učitelích a stylu, který trénujete ve vaší škole?
Naší hlavní tréninkovou náplní je tradiční Kung-fu, styl Hungovy pěsti (Hung Gar Kuen). Od roku 2007 intenzivně spolupracuji přímo s rodinou Lam z Hongkongu, zejména s velmistrem Lam Chun Singem, který je mým učitelem. Lam sifu se narodil do Kung-fu rodiny, ve které se čínská bojová umění dědí z generace na generaci, takže již od dětství začal s náročným tréninkem pod vedením svého otce a skvělého učitele Lam Cho sigunga. Dnes má sifu (označení pro otce – učitele) již přes 60 let, ale když přijede učit, jeho schopnosti a dovednosti jsou pro nás stále velkou inspirací. Z dalších učitelů bych také rád vzpomněl svého staršího Kung-fu bratra z Londýna – Leona Dogana, který žil a trénoval několik let přímo v Hong Kong a který tím, co umí, a svým chováním patří mezi mé velké vzory.
Co se týká stylu, který cvičíme, Hunggar patří mezi tradiční jižní styly čínských bojových umění, to znamená kopy do výšky pasu, dále repertoár ručních technik na dlouhou, střední a krátkou vzdálenost. Obsahuje cvičení na kultivaci dechu a životní energie qi, otužování těla, trénink se zbraněmi, fyzickou a psychickou kondici nevyjímaje.
Jaké byly tvé začátky a jak probíhá tvůj trénink dnes?
Když vezmu své začátky s Kung-fu, bylo to hodně pionýrské. Ve druhé půlce devadesátých let byla úroveň znalostí v Česku mizivá. Trénovaly se převážně sestavy (formy), chyběl zde jakýkoliv přesah do reality (ať už sebeobranné nebo do kontaktního boje). Trénovat v té době bylo hodně dobrodružné – po návratu našeho učitele z tréninkové cesty do Číny jsme několikrát naprosto překopali vše, co jsme do té doby cvičili. Dnes jsme úplně někde jinde, co se týká know how nebo i pomůcek a vybavení pro trénink. Pořád je toho spousta, co se učit a co trénovat, ale když vidíš, kam směřuješ, je to mnohem přínosnější a efektivnější. Co se změnilo bohužel k horšímu, alespoň u mě, je čas – na vysoké jsem neměl problém jít si zatrénovat 2x denně, dnes je mnohem náročnější to skloubit se všemi povinnostmi.
Trénujete i se zbraněmi, jaká je tvá oblíbená zbraň?
Cokoliv, čím se dá praštit. A čím jednodušší, tím lepší :). Nejlépe zbraň typu klacek či teleskop, případně zbraň á la jeskynní muž – tzn. kámen, kobutan nebo půllitr. Pokud se budeme bavit o nějaké tradiční Kung-fu zbrani, tak asi šavle. Funguje velmi podobně jako již zmíněný klacek, bonusem je ostří. Mám kamaráda, velmi šikovného kováře, od kterého jsem před pár týdny dostal novou ostrou šavli na míru, takže se těším, že v létě pokácím pár stromů :).
S kým spolupracuješ v rámci jiných bojových umění?
Máme slušně rozjetou spolupráci s několika školami čínských bojových umění v Brně – ať už se jedná o školy Tai ji, či jiné tradiční (vnější) styly. Pořádáme společná setkání, přednášky, workshopy, exhibice pro naše studenty i veřejnost. Mimo Kung-fu škol dále spolupracujeme hodně s Lubošem Medem ze Streetsurvival Brno, dále s Lukášem Wolfem z Fightclub Brno, nebo třeba Martinem Mikoláškem z RBSD Olomouc. Kluci trénují a vyučují jak sportovní boj, tak i reálnou sebeobranu, takže když je možnost, rádi se připojíme na jejich akce.
Co tě přitahuje na čínském Kung-fu?
Jeho rozmanitost a komplexnost. V zásadě nabízí vše, po čem může člověk hledající v těchto vodách toužit – najdeš zde full-contact, sebeobranu, tak i bojové umění. Čínský box (san da) je plnokontaktním sportem, který zahrnuje údery, kopy i hody. Pořádají se šampionáty i mistrovství světa, na některých turnajích se jedou i kolena, takže kontakt se vším všudy. Pak tu máš rozměr sebeobrany – více či méně reálná – záleží na pojetí každé školy nebo učitele. Nicméně v dřívějších dobách byl tohle hlavní důvod, proč se v Číně trénovalo – ubránit svůj majetek a zdraví proti lapkům a zlodějům. To znamená sebeobrana. No a za třetí to, co se často označuje jako bojové umění. S touhle oblastí je spjato velké množství věcí/hledisek, které se vzájemně prolínají, tzn. osobnostní rozvoj, rozvoj morálních hodnot, filozofie, tradiční vztah učitel – žák, práce s dechem, věci spojené s čínskou kulturou – lví tanec, kaligrafie, čajový obřad, zvyky a Feng Shui, ale taky třeba tradiční čínská medicína.
Tyhle věci se často podceňují, ale musíme si uvědomit, že už stovky let zpátky se tohle rozvíjelo třeba i v Evropě nebo Japonsku. Rytíři či samurajové kromě rozvoje dovedností potřebných pro boj skládali či recitovali básně, učili se kaligrafii nebo hráli divadlo. Pokud několik hodin denně tvrdě trénuješ, potřebuješ to vyvážit něčím jemným, měkkým – tak, aby tvoje tělo i mysl byly v rovnováze. A tohle všechno v Kung-fu najdeš. Samozřejmě je to hlavně o lidech – každá škola, potažmo každý učitel, preferuje v tréninku některé věci více než jiné, ale pokud hledáš, tohle vše se nabízí.
Proč trénuješ i moderní sebeobranné systémy?
Kvůli zkušenostem. Lidé, kteří ty systémy vyvinuli nebo je učí, mají za sebou obrovské množství zkušeností. Prošli velkou škálou životních situací – pracovali jako vyhazovači, perou se v ringu, nebo byli ve válce či jsou aktivními policisty. Jejich pohled na sebeobranu je velmi komplexní, zahrnuje fyzickou, mentální i takticko-technickou přípravu. Taky oproti mně mají spoustu let náskoku jak v tréninku samotném, tak i v tom, jak předávat znalosti dalším lidem, takže každé takové setkání a trénink jsou velmi poučné. Jak se říká – „čím lepší je člověk, se kterým trénuješ, tím více se naučíš“. Navíc reálná sebeobrana perfektně zapadá do naší koncepce výuky Kung-fu.
Jak vnímáš čínské tradiční bojové umění v ČR?
Za 20 let od revoluce je tu vidět obrovský posun vpřed. Lidé měli možnost vycestovat do zahraničí a trénovat tam delší dobu, spousta kvalitních učitelů pravidelně navštěvuje naši zemi. Co mně osobně chybí, je větší míra spolupráce – přijde mi, že spousta škol si hraje jen na svém písečku a téměř panicky se bojí jakéhokoli kontaktu s ostatními školami či styly. Já mám za to, že společnou prací se můžeme rozvíjet mnohem efektivněji a rychleji. Snad i v tomhle se u nás konečně blýská na lepší časy – loni na podzim byla založena Česká federace a už za ten půlrok je vidět obrovský kus práce, který tým kolem Standy Fraibiše udělal. Školí se rozhodčí, vypisují se soutěže, pořádají se společné tréninky a kempy – řekl bych: „Jen houšť!“ :).
Martin Hradecký Foto: archiv Jiřího Holáně